Sanační omítky nacházejí své uplatnění tam, kde potřebujeme dosáhnout suchého povrchu stěn, zejména na vlhké a zasolené zdivo.
Sanační omítky dle směrnice WTA 2-9-04/D - označení - sanační omítky WTA, resp. podkladní omítky WTA jsou hydrofobní porézní omítky, tedy vodoodpuzující omítky s prakticky nulovou nasákavostí.
Sanační omítky díky vysoké pórovitosti a speciální geometrii pórů mají velmi nízký difúzní odpor, uvnitř pórů sanačních omítek mohou krystalizovat soli, aniž by docházelo k poruchám.
Díky pórům u sanačních omítek dochází k odpařování vlhkosti již uvnitř sanační omítky a zde dochází i k usazování solí, takže povrch sanační omítky zůstává nepoškozený.
Vlivem vlhkého zdiva se snižuje jeho tepelně izolační schopnost.
Zavlhčená omítka vlivem zamrznutí začíná praskat a tím se otvírá dalšímu přístupu vlhkosti.
V interiéru zavlhčené zdivo umožňuje výskyt plísní a hnilobných bakterií.
Tím se snižuje komfort užívaných prostor.
Za spolupůsobení krystalizujících solí dochází k odpadávání omítky a k dalšímu
narušování zdiva jehož poškození může být nebezpečné i z hlediska jeho únosnosti.
Vykrystalizované soli mohou mít i hydroskopické vlastnosti.
Tyto soli mohou přejímat vodu z okolního vzduchu.
Spolu s kyselým deštěm jsou vhodným prostředím pro bakterie, plísně a řasy.
Ty mají snahu si vlhké prostředí zachovat a také nasávají vlhkost z okolního vzduchu.
Vlivem nepropustného obkladu stoupá vlhkost výše než u zdiva bez obkladu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Proč jsou staré zdi vlhké a zasolené?
U starého zdiva často chybí izolace, která by zamezila vzlínání kapilární vlhkosti.
Současně s touto vlhkostí se přepravují rozpuštěné soli (dusičnany, chloridy a sírany),
které se usazují v kapilárách a tím zmenšují jejich průměr.
Tím umožňují vzlínání vody do vyšší výšky.
V průběhu ročních období se hranice vlhkosti mění od minimální (h) až po maximální (H).
V této oblasti se vlhkost nejvíce odpařuje a nejvíce se zde ukládají dopravené soli.
Tyto hranice jsou u jednotlivých staveb rozdílné, ale zpravidla dobře viditelné.
Voda na povrchu zdiva se odpaří, soli se vysušují a krystalizují.
Tím zvětšují svůj objem a vlivem krystalického tlaku rozrušují povrchové vrstvy.
Postupem času se tento proces stále opakuje a škody jsou stále patrnější.
